Noetické niky jako hypotéza vysvětlující Fermiho paradox
K napsání této spekulativní úvahy mě přiměl náš pes Hugo.
Hugo je uštěkaný. Opravdu uštěkaný. Když se vracím domů, vítá mě s takovou intenzitou, že to občas vypadá, jako by nevěděl, jestli má skákat, běhat nebo štěkat – a tak dělá všechno najednou… A přesto v tom není nic obranného ani útočného. Je to čistá, bezprostřední radost. A já mu to neberu – možná i proto, že jeho příběh nebyl jednoduchý. Adoptovali jsme ho z Dočasky De De, z.s., a to, co by jiní označili za hluk, vnímám jako projev hlasu, který si znovu našel odvahu mluvit.
Jednou při takovém přivítání mě napadla zvláštní věc: podobně jako Hugo neštěkají všichni psi. Neštěkají stejně. A třeba ptáci také neštěkají. A už vůbec ne všichni ptáci zpívají stejně vysoko, stejně nahlas, nebo ve stejný čas.
Tohle hlučné pozorování se mi stalo východiskem k hlubší úvaze:
Co když i inteligentní civilizace „štěkají“ nebo „zpívají“ každá jinak – a co když právě v tom je důvod, proč se ve vesmíru míjíme?
Tato esej se pokouší nahlédnout Fermiho paradox [1] z úhlu, který nepočítá se strachem, strategií nebo zánikem, ale s možností, že jiné inteligence mluví způsobem, který neslyšíme — protože nejsme naladěni.
A možná ani oni neslyší nás.
Ne proto, že by nikdo neštěkal – ale protože každý štěká ve své noetické nice.
Fermiho paradox [1], formulovaný v 50. letech, vystihuje napětí mezi vysokou pravděpodobností existence mimozemských civilizací a absencí důkazů o jejich přítomnosti. Tato absence komunikace, signálů nebo stop vyvolala řadu hypotéz – od technologických limitů až po existenční sebezničení. Jednu z vlivných interpretací představuje tzv. hypotéza temného lesa [2], kterou ve svém románu Temný les (2008) [3] formuloval Liou Cch’-sin [4] – podle ní civilizace mlčí ze strachu, že jakýkoli projev existence může vést k jejich predaci.
V této eseji nabízím alternativní hypotézu založenou na konceptu noetických nik – tedy přirozeného rozdělení kognitivních, percepčních a komunikačních prostorů mezi odlišné inteligentní entity. Tento návrh vychází z rámce Noetic Entity-Centered Design (NECD) [5] a opírá se o analogii s ekologickými a akustickými nikami v biosféře.
Akustické a ekologické niky – přirozená divergence bez koordinace
V přírodě si živočišné druhy evolučně přizpůsobují své komunikační strategie tak, aby se vyhnuly rušení. Například ptáci v tropických oblastech ladí výšku a časování zpěvu podle již přítomných druhů [např. 6, 7, 8, 9]. To umožňuje paralelní existenci různých druhů ve zvukově sdíleném prostředí – bez konfliktu, bez přímé konkurence.
Podobné rozdělení funkcí a preferencí možná lze nalézt i v jiných ekologických kontextech, kde se druhy vyhýbají přímé konkurenci prostřednictvím odlišného chování, časování aktivity nebo volby zdrojů.
Tyto případy ukazují, že rozdělení nik je emergentním jevem, který nevzniká plánováním, ale výběrem stabilních struktur v prostředí, kde dochází k interakci.
Kognitivní a noetické niky – rozšíření principu mimo biologii
Z analogického pohledu lze předpokládat, že inteligence (biologická, umělá, nebo jiná) může obsazovat nejen ekologický, ale i noetický prostor: specifickou oblast způsobu poznávání, reprezentace informací a interakce se světem.
Rámec Noetic Entity-Centered Design (NECD) [5] navrhuje, abychom nepředpokládali univerzálnost lidské kognice, smyslů nebo jazyka. Místo toho bychom měli uvažovat o návrhu systémů a rozhraní, která umožní koexistenci inteligencí s radikálně odlišnými způsoby poznání. Lidská inteligence je jedním z mnoha možných kognitivních modelů – nikoliv výchozím bodem.
Hypotéza noetických nik jako vysvětlení Fermiho paradoxu
Z toho vyplývá alternativní vysvětlení Fermiho paradoxu: mimozemské civilizace mohou existovat, ale fungují v jiných noetických nikách. Ne že by mlčely – ale komunikují způsobem, který není kompatibilní s lidským rámcem.
Zatímco hypotéza temného lesa předpokládá vědomou zdrženlivost ze strachu (a možná i destruktivní strategie), hypotéza noetických nik je neutrální: nesetkáváme se, protože nejsme vzájemně rozeznatelní jako komunikační entity. Každá inteligence může operovat v jiném percepčním médiu (např. pole, rezonance, vnitřní stavy) nebo na jiné časové škále.
NECD jako rámec pro mezikognitivní interakci
Z pohledu designu to znamená, že bychom nemuseli hledat „univerzální jazyk“, ale vytvářet prostředí, ve kterém je možná koexistence bez nutnosti synchronizace. Cílem nemusí být přeložit vše do lidské řeči, ale rozpoznat a podporovat struktury poznání, které mohou být vnímány jinými entitami – biologickými, digitálními, nebo neznámými.
Tak jako zpěv slavíka a štěkot psa koexistují ve sdíleném prostředí díky přirozeně rozlišeným akustickým nikám, možná lze navrhovat i poznávací prostředí, kde není třeba „slyšet stejně“, abychom mohli být spolu.
Noetické niky versus hypotéza temného lesa
Stojí za to porovnat dvě hypotézy, které se mohou na první pohled jevit podobně, ale vycházejí z odlišných základů:
- Hypotéza temného lesa je psychologicko-behaviorální: předpokládá, že civilizace se záměrně vyhýbají kontaktu ze strachu z predace. Mlčení je zde strategickou volbou v nepředvídatelném prostředí, kde přežití vyžaduje ostražitost a potenciální útok.
- Hypotéza noetických nik, jak ji zde navrhuji, je epistemologická: předpokládá, že různé inteligence se mohou vyvíjet v tak odlišných rámcích poznání, percepce a reprezentace reality, že k interakci vůbec nedochází – nikoli z vůle, ale z kognitivní nedosažitelnosti.
Hypotéza noetických nik nepopírá možnost jiných vysvětlení, ale posouvá samotné rámování problému. Ticho ve vesmíru nemusí být nutně důsledkem strachu, ale rozdílných nik poznání, které se míjejí bez vědomí vzájemné přítomnosti.
Na rozdíl od hypotézy temného lesa, která pracuje se záměrem, mlčením a předpokládanou hrozbou, hypotéza noetických nik klade důraz na strukturální neviditelnost – ticho zde není strategií, ale důsledkem kognitivní rozpojenosti.
Právě tento posun – od volby ke konstituci – je zároveň klíčem k pochopení vědecké hodnoty této úvahy. Nejde pouze o to, zda je hypotéza v tuto chvíli ověřitelná, ale o to, jaký rámec myšlení nabízí:
- Generuje nové výzkumné otázky.
- Je konzistentní s poznatky z kognitivních věd, evoluce i systémového designu.
- A má nejen vysvětlovací, ale i inspirační potenciál.
V tomto smyslu vnímám hypotézu noetických nik jako produktivní posun. Neřeší Fermiho paradox ve smyslu odpovědi, ale mění samotnou podobu otázky: možná se nesetkáváme ne proto, že „tam nikdo není“, ale protože naše forma poznání není naladěna na jiný způsob existence.
Zároveň však nelze přehlédnout, že i v přírodě se různé noetické niky – jakkoli odlišné – často překrývají nebo dotýkají. Druhy, které nesdílejí jazyk ani smyslové vybavení, se přesto vnímají, registrují, ovlivňují. To vyvolává otázku, zda jsou noetické niky skutečně zcela neprostupné, nebo zda spíše postrádáme nástroje k rozeznání kontaktu, který již probíhá jinými modalitami. Hypotéza tak nemusí znamenat absolutní neviditelnost, ale spíše výzvu k hledání přesahů – tam, kde zatím vnímáme jen šum, anomálii nebo mlčení.
Implikace hypotézy noetických nik
Pokud přijmeme hypotézu noetických nik jako smysluplný rámec, otevírá se několik podnětných důsledků – nejen pro astrobiologii, ale i pro náš vlastní přístup k poznání.
Především nás vyzývá k opuštění představy, že komunikace, inteligence nebo kontakt musejí odpovídat lidským formám vnímání. Jinými slovy: i kdybychom se s jinou inteligencí „setkali“, nemuseli bychom to poznat – protože náš kognitivní rámec není naladěn na jejich noetický prostor.
Z toho plynou dvě klíčové implikace:
- Otevřenost alternativním modalitám: Je třeba zkoumat možnosti interakce mimo tradiční kanály – včetně modalit, které dnes považujeme za šum, anomálii nebo dokonce nedetekovatelné.
- Nutnost mezioborového designu: Rámec NECD naznačuje směr, kterým by se mohl ubírat vývoj systémů otevřených kognitivní diverzitě – například v AI, interakčních rozhraních, nebo analýze dat, která se vymykají lidskému očekávání.
Hypotéza noetických nik tak nejen rozšiřuje horizont možných odpovědí na Fermiho paradox, ale zároveň obrací zrcadlo na naši vlastní kognitivní zaujatost. Možná nejde o to „najít je“, ale být schopen se vůbec ptát mimo vlastní rámec.
Závěr
Hypotéza noetických nik představuje alternativní výklad Fermiho paradoxu, který není založený na strachu ani na zániku, ale na strukturální nekompatibilitě poznání. Místo otázky „proč mlčí“ navrhuje položit jinou: jsme vůbec schopni vnímat jiný způsob existence?
Ticho ve vesmíru tak nemusí být výsledkem strategie, ale rozdílnosti rámců, skrze které inteligence vnímají, strukturují a sdílejí realitu. Tento pohled vyžaduje, abychom při hledání kontaktu nezůstávali uvězněni ve vlastním kognitivním modelu, ale otevřeli se možnosti, že jiný „hlas“ může mít podobu, kterou nepoznáváme jako řeč.
V tomto smyslu se hypotéza noetických nik neuzavírá v odpovědi, ale mění samotný tvar otázky.
Doslov / přechod k dalším úvahám
Tato úvaha však nemusí být konečná. Možná existuje ještě jiný horizont, kde se nejedná jen o rozdílnost rámců poznání, ale o vnitřní kolaps samotného rámce. V budoucí eseji popsaná hypotéza kognitivní entropie naznačuje, že noetické entity či inteligence mohou dosáhnout bodu, kdy jejich vlastní složitost překročí mez srozumitelnosti — a místo komunikace nastává imploze do sebe.
V tomto scénáři není vesmír tichý proto, že se míjíme, ani proto, že se bojíme. Je tichý proto, že většina noetických entit či inteligencí ztratila schopnost — nebo důvod — být slyšitelná. Ticho zde není strategií, ale důsledkem rozpadu orientace v prostoru sdílení.
A přesto — lidstvo nemlčí.
Vysíláme, mluvíme, hledáme adresáta, i když netušíme, zda nějaký existuje. Možná je to výraz důvěry, možná důsledek neklidu. A možná je to právě projev kognitivní entropie v praxi: že mluvíme stále hlasitěji, protože už si nejsme jisti, že rozumíme sami sobě.
Toto napětí mezi mlčením systému a hlasitostí jeho částí považuji za natolik podnětné, že se mu chci věnovat v navazující eseji. Možná se jako celek rozpadáme do mlčení — ale právě proto ještě někdo křičí, jako by věřil, že bude slyšen. A i kdyby ne — štěkot do ticha může být poslední formou přítomnosti.
Zdroje
[1] Fermi paradox [online]. Wikipedia, [cit. 18. května 2025]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Fermi_paradox
[2] Dark forest hypothesis [online]. Wikipedia, [cit. 18. května 2025]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Dark_forest_hypothesis
[3] The Dark Forest [online]. Wikipedia, [cit. 18. května 2025]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/The_Dark_Forest
[4] Liu Cixin [online]. Wikipedia, [cit. 18. května 2025]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Liu_Cixin
[5] DUŠEK, Petr. Design pro noetické entity mimo naši zkušenost [online]. Medium, 2021 [cit. 18. května 2025]. Dostupné z: https://medium.com/design-kisk/design-pro-noetick%C3%A9-entity-mimo-na%C5%A1i-zku%C5%A1enost-16d226ecf61e
[6] FREEMAN, Benjamin G., et al. Bird community responses to acoustic niche partitioning in a tropical forest. Frontiers in Ecology and Evolution [online]. 2021, 9:753363 [cit. 18. května 2025]. Dostupné z: https://www.frontiersin.org/journals/ecology-and-evolution/articles/10.3389/fevo.2021.753363/full?utm_source=chatgpt.com
[7] Acoustic ecology [online]. Wikipedia, [cit. 18. května 2025]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Acoustic_ecology
[8] Acoustic Niche Hypothesis [online]. Sustainability Directory, [cit. 18. května 2025]. Dostupné z: https://energy.sustainability-directory.com/term/acoustic-niche-hypothesis/
[9] NEDELCU, Roxana, et al. The acoustic niche hypothesis in mixed-species vocal communities. Intelligent Systems for Molecular Biology [online]. 2022 [cit. 18. května 2025]. Dostupné z: https://watermark.silverchair.com/isal_a_00296.pdf?token=AQECAHi208BE49Ooan9kkhW_Ercy7Dm3ZL_9Cf3qfKAc485ysgAAA0IwggM-BgkqhkiG9w0BBwagggMvMIIDKwIBADCCAyQGCSqGSIb3DQEHATAeBglghkgBZQMEAS4wEQQMuS3FpLPpDkvX8UxVAgEQgIIC9SZYgZYpUe6QHgvSHsdFh3WArNRHiMssXprEpcml65Sdn8GhzOYmrkcysC2hNUk1qDsnoJk9rEPtudC68Rntw7yjd1NRCLo5jzL7LFuQtVXxXyXHL66pNbikkoMGsFUOFsUHg8_DFtMFzfnaPiXq1nW-wOWNaxA2Tmfpv-GA4mVJwyb5BugPh7XW1BB_f3m7ROAJKgeTKxwh2irrqMcEF6MCRF5c4WLPNrgvkBKtzr3w8KVBXZOPR1Tsj2EzmkVKknjh25eKpNbhjI3mvtfCDCT4JQ7XGzmjcZLWia5s_yvYcSYtGAh2ecDOIbkTjNlP0dMfib6WLfsBBOKWZdePAQqsU93fBGC0djX4AX8l-WJBtEmaviv198podifBFTDcIKCMEZMbYQlHx7QRnNWcVqKcaOOK1_koBP6ciEDIfxlP7u28xhpxh6IGWbd0ux75rZ6XlHce64Fg7VblfZWBsFfB8K6bRJXoPrfYh1REytjbaqW1kf-UiL3yWoov8k0aQenvfcZwnkZ0_e7L7-ifuRuRDfQ45nLs_KucnbqA6-mG1gV7yzbGqI6zovI27_6YeAOuqOECg10PaiJhBMHUyQMNmaR6Y-1i5TmI4aIdN9K3--4hnAXCNV8mHElDig_kJD7hGvJ5QqiL_0-RbnaOXY9vIpmlRVhnSMnrPkONbNx3OlBRfDfSGAruUbbnhsyVO5pJU30E2HiN02Q8o-MfxRBCmFWqs9WhKsqQ0sh9n24oQKGL_pyhu8Jwsj4hBuYekdu7QqIqVyAC-Gg28kmgiM9VXtRM-u71gX5ORYAYmzVundHPZSP_ddjLImNJ4yen5RnoV2twWTx6CKssmGTuTY9-YRkQxNZ3BBegmBTjay5yKs2oLL-g4c-Un19KYTQv_0kQi5_6fFAQoRCxH9Q2zV-9sCE7kfcuwXgObTY01Je9Q3fsHhiBm1_YF4X_LCD909dgvtDTrXFs92M9Y_MlYFkqGua_3j2klC0UzrLJ-LUKYuNTIPgs
